13.Kapitola - Poslední souboj
Peruť s Risaterou plnili svůj slip více než dobře. Opravdu se o Isegrím staraly, pomáhaly mu jak se jen dalo. Isegrím jim sice byli vděčný, ale vadilo mu, že nemá moc času sám na sebe.
Zvládal tak akorát dopisovat si s Ginny. Psali si každý den, Isegrím se alespoň dovídal co se děje na hradě. Brumbál svolal členy řádu na hrad, kde je připravoval na bitvu. Ginny mu také napsala, že oslovil i pár důvěryhodných sedmáků. Navíc na hrad dorazili cizí kouzelníci, vše ale probíhalo v naprostém utajení před studenty. Ginny to však věděla, neboť dostala od Isegríma Pobertův pláne, aby jak špeh byla efektivnější.
Mimoto se ho snažila v dopisech přesvědčit, aby šel před bitvou do Bradavic. Isegrím si stál na svém, do bradavic nepůjde. Jak by všem vysvětlil, kde po celou tu dobu byl, co dělal a jak to že není na hodinách, ale mizí do Komnaty nejvyšší potřeby trénovat. Ginny mu psala tak dlouho, až ji neodepsal. Ale co, poslední bitva je pozítří a on ještě zintenzivnil svůj trénink.
I Sírius se notně zlepšil. Neustálé povalování a bolest pod Isegrímovou hůlkou jej naučila vetší obratnosti, než do posud, takže to pak neměl jeho kmotřenec tak lehké. Často se také prali ve zvířecích podobách. Jejich boje byli zuřivé a nehrané, až musel Isegrím Risatera často léčit. Přece se sám dokázal léčit, ale jeho kmotr ne. Přesto ve rvačkách pokračovali, zjistili totiž, že jsou pak jako lidé o to mrštnější a pohotovější.
Peru´t také trénoval, hlavně výdrž a sílu. Musel si zvyknout na svou předčasnou dospělost. Byli si teď s Isegrímem v pegasí podobě velice podobní.
Všichni se společně domluvili, co bude kdo dělat:
Isegrím si hlavně vzal na starost Voldemorta. Risatero měl likvidovat s řádem smrtijedy. Oheň, jehož žár byl díky tréninku nesnesitelný měl spalovat co se dalo a Peruť? Ten měl udržovat naději, rozsévat strach a popřípadě zničit temné tvory. Pak nastala ona chvíle.
Nebili však nervózní to ne, byli smíření s osudem. Měli-li zemřít chtěli s sebou vzít tolik smrtijedů, kolik bude možné. Ráno toho osudného dne se jim stávalo těžce.
Hned po snídani se oblékli do svých černých hábitů a přemístili se na ministerstvo, kde skryti ve stínu vyčkávali na první známky boje. Nemuseli čekat příliš dlouho, za necelou půlhodinu PRÁSK! Ozvala se rána od hromadného přemístění.
Isegrím se napřímil a vyšel vstříc svému osudu. Ve velkém sále stál celý Fénixův řád, bistrozoři a plno kouzelníků z jiných zemí. Pak tam byl Voldemort osobně se svými zbylými dvěmi sty smrtijedy. Boj začal. Isegrím hledal pohledem Voldemorta, chtěl to mýt co nejdřív za sebou. Našel ho jak na vzdáleném konci bojiště bojuje s cizími kouzelníky.
Bojuje, spíš si s nimi hrál. Už se Isesegrím chystal jít za ním, když tu mu zatarasilo cestu pět smrtijedů.
,,Sasmusvo!“ poslal na něj jeden křečovou kletbu. On se ji však mrštně vyhnul, poslal na ně své ,,Expelliarmus!“
Dva odzbrojil. Ostatní mu oplatili stejným, ale Isegrím sebou hodil na zem a od boku je omráčil. Vstal a opět hledal pohledem Voldemorta. Nikde ho však neviděl, zato spatřil Snapa, jak míří k řádu.
Střetl se s ním pohledem s otázkou ve smaragdových očích. Snape přikývl a zapojil se do boje po boku řádu. Konečně ukázal na čí straně je.
Isegrím pochopil, Naginy je po smrti a on má volnou cestu k Voldánu. Konečně ho spatřil. Tak se zase setkáváme. Došel k němu.
,,Ty?" Sykl vztekle Voldemort. ,,Už jsem o tobě slyšel, přidej se ke mně a nebudeš litovat."
,,Ne Tome, k tobě? Nikdy!" Voldemort se ušklíbl.
,,Jak chceš ,,Avada Kedavra!“ znuděně na něj poslal. Fakt se nudil, nebyl tu nikdo, koho by nezapil po pěti minutách.
Isegrím však uskočil. ,,Expelliarmus!“
,,Protego! Nenamáhej se, nepůjde ti to." Vysmíval se mu Voldemort.
„Rictusempra!“ ,,Impedimenta!“ ,,Tarantallegra!“ „Avada Kedavra!“ Vyslal na něj Isegrím v naději, že to zase zabere.
Mýlil se, v poslední chvíli do Voldemorta vrazil smrtijed bojující s Risaterou. Kouzla se do něj vpila a on se zhroutil. Risatero si ničeho nevšímal, musel odrážet útoky dalších stoupenců zla. Tom Radle se podíval na svého mrtvého služebníka u nohou.
,,Dobrý pokus,“ uznale kývl hlavou ,,ale nevyšlo ti to.“ Ušklíbl se „Crucio!“
Mladý kouzelník padl na kolena, byla to příšerná bolest. Přesto nevydal ani hlásku. Nechtěl aby měl z jeho utrpení ten hadí ksicht radost. Po chvíli bolest ustoupila a Isegrím vstal.
,,Tak co přidáš se ke mně?"
,,Nikdy! Electra!“ vyslal na Voldiho menší blesk.
,,Vulnosto!“ Vysmál se mu Tom Radle. Svým kouzlem způsobil Isegrímovi na rameni hluboký šrám.
On však na to nedbal a oplatil mu stejným. Také Voldemort měl na rameni hluboký šrám, tohle nečekal. Zuřivě na něj hleděl, pak se mu v ledových, červených očích mihlo překvapení.
Isegrím se začal sám léčit, aniž by cokoliv udělal, rána se zacelila.
,,Kdo jsi? Přidej se ke mně."
,,Ne!" Sundal si kápi Harry.
Síni zavládlo na chvíli ohromené ticho. Všichni koukali na Harryho. Voldemort se rozzuřil. Ten skrček ho sral už od narození. Pak cosi zamumlal a na jeho místě se objevila černočerná puma, ale ne jen tak ledajaká. Její oči tvořil plamen, velké drápy se leskly černí.
,,Vrrrrr!" Zavrčela a drápla svou packou o zem. Její drápy rozpáraly zem jako nic, museli být z podobného materiálu jako diamant. Puma začala prskat a přibližovat se k Isegrímovi.
,,Fajn, jak chceš, skončíš tedy jako zvíře." Nelenil mladík a už na jeho místě stál obrovský černý vlk.
Nikdo už v síni nebojoval, řád vyhrál a teď všichni kdo přežili pozorovali dvě úchvatná zvířata v zápalu boje.
Puma se zarazila, ale pak se k vlkovi pomalu přibližovala. Chvíli kolem sebe kroužili a pak vlk sekl. Dlouhými drápy rozsekl pumě čumák. Ta uskočila, pak se na něj vrhla a zakousla se mu do přední packy, div mu nevyrvala kus masa z těla.
Vlk zavil bolestí, otočil svou velkou hlavu a chňapl pumě po uchu. Zuby ji roztrhl ucho a puma pustila.
Pak na něj však zuřivě skočila, chystala se mu zakousnout do hřbetu. Vlk ji však setřásl a skočil na ni. Uvěznil ji pod sebou svými tlapami a už, už ji chtěl rozsápat hrdlo. Ona ho však odhodila zadníma. Namáhavě vstala a vztekle si vlka prohlížela.
Vlk na ni také zíral. Vyčkávali. Opět kolem sebe kroužili. Vlk cítil po těle jemné chvění, to se díky daru sám léčil. Pumu to ještě více rozlítilo, opět na něj skočila, ale vlk uhnul. Kočka bolestně narazila čumákem o zem.
Po chvíli se vzpamatovala a s prskáním se vrhla na stejně černého vlka, ten se proti ní také rozběhl, až se srazili. Začali se drápat, kousat kam jen dosáhli. Párkrát se převrhli, ale nepřestávali. Každý, vlk či puma chtěli toho druhého rozcupovat na malé kousíčky.
Vlk po pumě sekl a díky tomu, že byl o něco větší ji rozpáral hřbet. Puma zařvala bolestí, otočila se. Rychlím seknutím svých drápů rozsekla vlkovi bok, až mu začala téct krev. I přes svou schopnost léčit se vlk krvácel, začínal ztrácet hodně krve. Puma mu rozsekla včetně kůže a svaloviny i pár žeber. Naštval se.
Skočil po ni a zahryzl se ji do hrdla. Puma opět zařvala a začala sebou všemožně házet, aby se mu vykroutila. Vlk ale nepustil. Kočka se začala dusit, v posledním pokusu o uvolnění si lehla a přetočila se. Snažila se mu vykroutit. Marně. Vlk se ji svými ocelovými zuby zakousával stále více.
Puma cítila mimo ukrutnou bolest, že krvácí vlkovi přímo do tlamy. Tvářil se znechuceně, přesto nepustil. Po chvíli puma ležela tiše na zemi ve vlasní spěněné krvy, kterou vlk s odporem vyplivoval. Přesto držel svůj ocelový stisk, dokud zvíře pod ním nevydechlo naposled.
Pak vlk konečně pustil, zhroutil se v kaluži vlastní krve, jenž mu vytékala z rány a proměnil se v člověka.
Risatero si sundal kápy, přešel k němu a chtěl mu pomoct vstát. Harry však pohybem ruky odmítl. Klekl si na čtyři a začal kašlat vlastní krev. Něco mu propíchlo plíce a on měl problém se nadechnout, byl vysílený a ztratil příliš krve, bylo mu zle.
,,No ták Harry, přece to teď nevzdáš." Klečel u něj Sírius. Byl plný starostí, i ostatní se shlukli kolem dvojice, z niž jeden stále kašlal svou krev a začal se dusit.
Takhle přece nemůžu umřít řekl si zoufale Harry. Pak jej něco napadlo.
,,Síriusi?" Zachrčel.
,,Harry?" Strachoval se kouzelník.
,,Podívej se na ránu." Nařídil mu kmotřenec a vyplivl další krev. Už se mu z té chuti dělalo špatně. Sírius udělal jak chtěl a zhrozil se.
Voldemort nechal mladíkovy v plicích zapíchnutý svůj dráp, proto se Harry nemohl vyléčit. Dráp tomu zabraňoval. Tichošlápek kývl na nedaleko stojícího Lupina. Ten přidržel Harryho, který stejně neměl sílu se nějak pohnout a Sírius mu dráp vytrhl z těla.
,,Díky." Usmál se Harry a posadil se. Za chvíli nebyla po ráně na boku ani památka.
,,Není za co." Zakřenil se Sírius aniž by zmínil hrůzu, kterou ještě před chvíli pocítil, nemluvě o skutečnosti, že se vrtal Harrymu v těle.
,,Je po všem." Pronesl Brumbál.
,,Ano, vše bude už jen dobré." Vstal Harry, musel co nejdřív za jistou rudovlasou dívkou.